Základní škola Velehrad

Fulltextové vyhledávání

5. 12. Jitka

Zítra: Mikuláš
Drobečková navigace

Úvod > Kontakt > Aktuality > Zlatá Jana Mergentalová

Zlatá Jana Mergentalová



 

Jana Mergentalová, žákyně 3. třídy, má našlápnuto na kariéru spisovatelky. Doma vytvořila příběh, který poslala do soutěže Píšu povídky, píšu básně, kterou vyhlásila knihovna B. B. Buchlovana.

Minulý týden si v kině Hvězda slavnostně převzala cenu za skvělé 1.místo! Podpořit do kina Hvězda ji šla celá její třída. Janě gratulujeme!

35477134_603937943313365_431802315289133056_n.jpg

Jak lidé našli zvířata a zvířata našla lidi

 

Dávno byl ostrov Kakaguba. Tam žili lidé, radovali se, měli dostatek jídla, dělali různé oslavy, ale jedno jim scházelo. Byli tam sami. Lidé nevěděli, co jim chybí, ale něco je trápilo u srdce. Ptali se vůdce. Ale ten nic nevěděl stejně jako ostatní. Několik hodin cesty od ostrova Kakaguba byl ostrov Gubakaka. Na něm byl pravý opak. Zvířata se tam měly moc dobře. Všechno jim vyhovovalo, teplota byla příjemná, ovoce měli moc, ale taky jim něco scházelo. A taky nevěděli co.

Jednoho dne se vůdci ostrova Kakaguba narodil syn. Za několik týdnů a měsíců, možná i za několik let, se chystal otec na moře na lov ryb. Doufal, že třeba najde to, po čem všichni touží, i když netušil, co. Syn otce přemlouval. Chtěl s ním tolik jít, ale otec mu to nedovolil, protože nechtěl, aby se na moři něco stalo jeho synu, který má teprve pár let. 

Syn si ale tajně stavěl loď. Vyplul, právě když byli už všichni kousek za mořem, kde ho nemohl nikdo vidět. Snažil se je pronásledovat. Ale v tom se stalo něco divného. Loď se náhle zastavila. A nevěděl proč. Mezitím otec přemýšlel nad tím, co by tak mohlo jeho lidu scházet. Myslel si: „Jídlo? Toho přece máme plno. Oblečení? Toho máme taky dostatek. Tak co?“

Asi po hodině vypluli zas. Syn ale mezitím usnul, a tak je ztratil úplně z dohledu. Moře bylo rozlehlé, takže nebylo vidět vůbec nic. Mezitím se syn probudil. Hrozně se vyděsil, protože nevěděl, kudy pluli lidé s otcem. Nevěděl, kudy doplul na tohle místo a nevěděl, kudy má plout dál. Stál na moři a netušil, co má dělat. Otec měl úzko u srdce: přemýšlel, jestli se něco nestalo jeho rodu na ostrově, ale přece s nimi zanechal několik silných mužů, kteří by je určitě dokázali ochránit.

Raději se vydali na zpáteční cestu. V dálce viděli nějakou hnědou tečku. Když dopluli blíž, spatřil, že to je loď, a na ní syn, který mezitím znovu usnul. Otec se hrozně rozzuřil, protože synovi zakázal s nimi plout. Ale aspoň přišel na to, proč mu bylo předtím tak úzko u srdce. Naštěstí to tak dobře dopadlo.

Vzal syna, který spal, naložil ho na jejich rybářskou loď a pluli zpět k ostrovu. Všichni lidé začali jásat – jako pokaždé, když se vracel jejich vůdce. Vůdce syna uložil do jejich domu. Radil se s lidem, kdo bude mít na starosti jeho syna, aby se to už víckrát nestalo. Navrhl se jeden starý muž, že stejně nemá co dělat a že ho klidně bude hlídat.

Plynuly dny a syn byl stále smutnější. Protože se nemohl bez stařičkého muže nikam hnout. Měl ho pořád na očích jako jestřáb. I když už byl starý, tak oči mu fungovaly dobře. Takový život si syn nepředstavoval. Jednu noc ho napadlo, že uteče - na jiný ostrov. Tak si začal znovu stavět loď. Asi čtyři noci loď stavěl a nikdo si ho naštěstí nevšiml.

Jednoho dne pro syna přišel ten úžasný den. Konala se slavnost a tím vlastně i porada pro starší lidi. Syn tam jít nemohl – byl ještě dítě. Staříček šel do chýše a řekl: „Tady zůstaneš zamčený a ani se odtud nepohneš. Neopovažuj se nikam utíkat!“ a odešel na slavnost na druhý konec ostrova. Syn využil chvíle, vykutal pod chýší díru, šel na tajné místo, kde si schovával loď, a vyplul.

Plul dlouho a dlouho, až doplul na jeden ostrov. Začal volat, jestli tam nikdo náhodou nebydlí. Ale nic se neozývalo. Syn si řekl, že tady by mohl bydlet. Žádné lidi z jejich kmene nenapadne jet až tak daleko. Rozhlížel se kolem. Netušil, že na tom ostrově není tak docela sám, bylo tam totiž několik dalších živočichů. Sledovalo ho totiž několik očí zvířat. Ty se před ním schovávaly. Ještě nikdy lidi neviděly. Bály se ho. „Asi už se musím radši vrátit, aby na to moji lidé nepřišli“, pomyslel si syn. Z průzkumu ostrova se pomalu vydal na zpáteční cestu k moři.

Netušil, že ho celou cestu sleduje několik zvířat. A mezi nimi i tygr. „Hmm, dlouho jsem nejedl. Zaútočím na toto zvláštní zvíře!“ Lehce seskočil z větve a rozběhl se. Syn slyšel, že za jeho zády někdo běží. Byla to nějaká zvláštní příšera. Vtom z druhé strany vyběhla nějaká další příšera. Myslel si, že ho zabijou, ale stalo se něco zvláštního. Příšera, co běžela naproti němu, skočila na neznámého tvora, co byl za ním a tím ho zastavila. A syn nevěděl proč. Chvíli přemýšlel, ale pak se odvážil k neznámému stvoření, které ho předtím zachránilo, jít. To couvalo, couvalo, bálo se ho, ale nechtělo utéct. Konečně dostalo svého nepřítele, kterého už dlouho toužilo skolit! A proto se mu ani teď nechtělo vzdávat. Příšera zatla zuby a syn na ni sáhl. Ucítil úžasnou hebkou srst. „Kdo to je? Kdo jsi? To je úžasné, to bych chtěl mít doma. Musím to ohlásit svému lidu!“ Vtom si uvědomil, že kdyby to teď lidu řekl, přišli by na to, že byl celou dobu tajně pryč. Proto sáhl na srst ještě jednou, a vydal se na zpáteční cestu s dobrým pocitem v srdci.

Šťastně se vrátil, tak tak to stihl, než se lidé vrátili ze slavnosti. Stařeček chvilku nato vletěl do chýše a viděl syna, jak se tváří strašně zpruzeně. „No nic, mně je to taky líto, že jsem tě tu musel nechat, jak jsi to zvládl?“ „Dobře, jenom tady byla strašná nuda.“ Syn šel spát, a když usínal, přemýšlel nad dnešním zážitkem s těma podivnýma stvořeníma. Přemýšlel nad tím, jak další noc se znovu vydá na ostrov.

Syn se ráno probudil, den prožil zase každý krok se stařečkem a v noci se vydal na výpravu na ostrov. Cesta byla namáhavá, ale syn to zvládl úplně v pohodě, protože se těšil na úžasné stvoření. Doplul na ostrov a před očima viděl hrůzu. Ta příšera, co ho předtím chtěla zabít, ležela mrtvá na zemi. Aniž by o tom syn věděl, tvor, který ho předtím zachránil, byl v blízkém houští a pozoroval ho. Syn doufal, že podivné stvoření, které ho předtím zachránilo, se tu znovu objeví, ale zatím nic. Najednou se něco za ním šustlo, syn se otočil a spatřil úžasné stvoření. Nádherně bílé, s hebkou srstí. Oči mělo hnědé a roztomilý čumáček. Ocásek mělo zvednutý nahoru a vypadalo velmi spokojeně. Syn chtěl znovu přejet po hebké srsti. Doufal, že stvoření mu neuteče. A jeho přání se splnilo. Stálo na místě, jako kdyby tam vůbec nebyl. Protože jak poprvé syn sahal na krásnou hebkou srst, tajemnému tvorovi se ten pohyb moc líbil, bylo to příjemné. Syn zabořil svou tvář do hebké srsti a skoro usnul – dokud ho neprobudil řev létajících svoření. Syn si s bolestí v srdci uvědomil, že kdyby tady tohle měl doma, byl by štěstím bez sebe a už by ho nikdy nic netrápilo. Jenomže věděl, že mu to otec nedovolí. Ale možná ... že to je ono! Možná že opravdu přišel na to, co jeho lidu tak chybí. Nevěděl. Chtěl to otci říct, jenomže se bál, že se rozzlobí a zabije tady všechny ty úžasné stvoření. Tvor se k synu přimkl a začal spát. Syn jako kdyby už byl v nebi. A tak poznal pravou lásku.

Rozhodl se, že zatím o tomto jeho cestování po ostrovech nikomu nebude říkat. Snad ale jednou ten čas určitě přijde. Doufal, že otec bude moudrý a řekne, že si ty tvory může převézt domů. Začalo se rozednívat a syn se musel vrátit. Naposledy zabořil hlavu do měkké srsti, stvoření objal řka: „Měj se tady úžasně. Snad se pro tebe budu moct někdy vrátit a už s tebou navždycky žít.“ Vzal si pádlo a vor a plul domů. Doma lehce zalehl do postele, aby ho nikdo neslyšel a na chvilku usnul. Den strávil jako v mrákotách, myslel jen a jen na krásné stvoření. Ostatní vůbec nevnímal.

Další noc znovu vyplul – aniž by věděl, že otec ho sleduje. Syn plul v patách se svým otcem.  Doplul na ostrov a čekal na svého kamaráda. A opravdu už po chvíli ho spatřil, jak se k němu s vrtěním ocasu blíží. Vypadal moc šťastně, že jeho kamarád už se vrátil. Otec je celou dobu sledoval. Myslel si, že toto podivné stvoření je pro syna nebezpečné. Ale když viděl, jak se spolu mazlí, usmívají se na sebe a jsou spolu šťastní – v tom mu blesklo! Tohle je to, proč jeho lidi steskem onemocní. To je to, co jim chybí! Dal tomu jméno „zvířata“. Vyskočil, objal syna a hned potom se obrátil k podivnému stvoření. Stvoření před ním cukalo, ale nechalo se taky pohladit. Otec byl nadšený! „Synu, ty jsi to dokázal! Ty jsi našel to, co našemu lidu tak chybí!“

„Ano, ale ono tady nežije samo, je jich tady na ostrově mnohem víc.“ A z úkrytů se začali vynořovat další tvorové. Syn je v úžasu sledoval a hned jim dával jména: „Tak toto by se mohlo jmenovat pes, tohle opice, tohle papoušek. Pohlédl na další stvoření, které se mu hnusilo při vzpomínce na strašnou chvíli, kdy myslel, že ho zabije. „A tohle Tygrrr“ a zaklepal zuby. „Tak pojď synu, přejedeme na náš ostrov a oznámíme všemu lidu, že jsme konečně našli to, co nám všem tolik chybělo. Vezměme všechny lodě a převezeme tvory na náš ostrov.“ „Joooo!“ vykřikl syn nadšeně. Doufal už předtím, že jeho otec bude moudrý a přistoupí na to, ale doteď tomu moc nevěřil. A ono se to splnilo. Vzali vor, syn se rozloučil se psem a slíbil mu, že se pro něho brzo vrátí, a odpluli.

Připluli na ostrov, probudili všechny lidi a řekli jim, že se konečně našlo to, po čem všichni toužili. Otec na ně zakřičel: „Rychle se oblékněte, vytáhneme všechny lodě z jeskyně a pojedeme si je přivézt k nám.“ „A koho?“ vykřikl jeden z mužů. „No, já se synem jsme jim dali jméno zvířata. Uvidíte, jsou opravdu úžasní!“ „Tak dobrá,“ řekl muž a odpluli na ostrov. Zvířata, jako kdyby tuto čekala, že pojedou do nového domova. Byli tam všichni shromáždění. Dokonce i tygr. Miminka si zamluvily opičky, lidé na pomoc k lovu ryb tygry a každý si pro sebe našel to, po čem toužil. A syn to, co nejvíc ze všeho miloval, svého psa. „Tati, víš co, všechny takové zvířata se budou jmenovat psi, ale tento bude mít ještě zvláštní jméno. Vali.“

Nemocní lidé zůstali na ostrově, ale jakmile se lidé se zvířaty vrátili, nemocní se okamžitě uzdravili.

Všichni lidé byli spokojení. Syn prožíval se psem dobrodružství. Naučil ho chodit do lesa, lovit ryby, a když byl s ním, nikdy se ničeho nebál. Byl to prostě jeho nejlepší přítel.

A TAK VZNIKO KAMARÁDSTVÍ MEZI ČLOVĚKEM A ZVÍŘATY.


Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
30 1 2 3
Finanční matematika v 8. třídě
4
Mikuláš dorazil!
5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3